Bystrý kocour na Blog.cz

Děvčata a chlapci:-)....
Dneska jsem se po dlouhé době odhodlal k tomu, že konečně tady něco sesmolim...Prohrabal jsem stará fotoalba a vyhledal fotky, které mě nějakým způsobem uchvátily a s kterými jsem se s vámi chtěl podělit...

:-)

Liberec, známé to město na severu Čech. Ještě více známější pro nás rádobyarchitekty. Kdo by neznal notoricky známou stavbu horského hotelu na Ještědu od pana Karla Hubáčka...

Nu což ... po zkouškách na libereckou fakultu architektury už jsem měli a tak jsme mohli vyrazit na tuto dominantu libereckého kraje. Štěstí měla ta slečna, které jsem umožnil, aby šla po mém boku. ( tímto způsobem tě pozdravuji, Alčo :-) ) Celá akce měla být zaměřená na to, abych se konečně pořádně naučil jezdit na snowboardu. K tomu nám měla výborně posloužit tamější lyžařská sjezdovka. Ale byli jsme to lišky mazaný ... Už doma jsme se rozhodli, že si s sebou budeme brát pouze výbavičku a prkno, který stejně nemám, necháme doma. Na kolejích by nám ho stejně někdo mohl ukrást, a to by bylo nemilé. Alča zjistila nejlevnější místo snad v celém libereckém kraji, kde se dá půjčit snowboard. Bomba...jedeme do Babylonu, zavelel jsem. První problém nastal už na tomto místě .. žádná půjčovna v těchto místech prý nikdy nebyla a ani se neplánuje její budoucí výstavba. To je super...řekl jsem si. Vyrazili jsme dál. Na tramvaj. Podle mapky u jízdních řádů, by nás teoreticky měla dovést až téměř pod sjezdovku. Krása, co více si přát. ... Drandíme si to tramvají ... Vystupujeme z tramvaje.Všude je krásně. Jako na horách. Akorát ten sníh mi tady chybí. No, stále někde ve skrytu duše doufám, že sjezdovky budou mít plně zasněžené technickým sněhem. Chyba lávky. U první lanovky, která zde byla v provozu se nám podařilo doskákat k jedné paní, co se na nás tak krásně usmívla. Nevěděl jsem, zda tím úsměvem myslí 1.) lanovka je v provozu děcka, můžete jezdit jak se vám zachce, a nebo 2.) už se těšim, až zase přes to bláto polezete nazpátek ... Naštěstí nebo možná bohužel nám jenom řekla, že lanovky tady jsou v provozu, dá se na nich lyžovat a ať jdeme tam a tam. Bomba. tak si to zase cupitáme nazpátek. Je tady krásně. Užíváme si čerstvý vzduch. Čerstvý vzduch bez sněhu. Druhá sjezdovka už vypadá nadějně. Spousty lyžařů tam jezdí a další se hrnou. Hned jdeme zjišťovat za kolik nám hodlají půjčit snowboardovou výbavičku. V první půjčovně nás ani moc nepřekvapili ale v té druhé ... to bylo ještě horší. Horší prkna, horší výbavička, nepříjemná paní, nevýrazný obchůdek, drahý ceny. No nic jdeme zkouknout jak to vypadá na sjezdovce. Popravdě lyžaři tam jezdili na krásném mokrém snížečku, ale když jsem si představil sebe, jak se tady snažím ukázat svoje umění, neumění, a jak bych se tam válel v tom sněhu. Snažím se tento způsob strávení dnešního dne zavrhnout. Alča vypadá zklamaně. Nakonec mě překecala a šli jsme společně skouknout tu první půjčovnu. Pěkně jsme počkali, až ten pán mechanik jedné paní opraví její super lyže a potom se ho Alča znovu zeptala na ceny a zda by to nešlo třeba půjčit i na kratší časový úsek, než je u něj uvedený. Pán začal kroutit hlavou. To je špatné znamení. Napadla mě spasná myšlenka. Poprosit ho, aby nám na mapce ukázal, které sjezdovky jsou sjízdné. Pán ochotně vzal tužku a začal mi čmárat do mapky. Zuřil jsem, ale nedal jsem to najevo. Potom,co začínám zjišťovat, že pán se vůbec nevyzná v mapách a že pravděpodobně ani neví kde jsme, jsem mu řekl, že si to ještě rozmyslíme ... odešli jsme pryč. Se snowboardingem asi nic nebude, pomyslel jsem si. Když už teda nebude trávit dnešní den aktivně, navrhnul jsem výstup na Ještěd. Alča na mě koukala jak na vyvoranou myš. Pěšky? Neee, pojedeme lanovkou .... Drandíme si to lanovkou na Ještěd. Alča zjišťuje, že mám strašný starch z výšek. Směje se mi. Mě to moc vtipné nepřipadá :-) Beru si její super čuper rukavici, aby mě nezábla moje ručka od té chladné tyče na držení. Držím se jako klíště. Alča s enedží, nechápu proč. Nedávám na sobě znát nervozitu. Ufff.

Konečně u cíle. Pan průvodčí, či jak ho nazvat, otevírá dveře a nabádá nás, abysme vystoupili. Lanovka se stále houpe. Ladně přeskakuji škvíru, která se střídavě zvětšuje a zmenšuje, mezi lanovkou a výstupní plošinou. Zvládl jsem to. Jsem tu :-) Dáváme se po cestě na vrchol. Monumentální vysílač není vidět, páč v těchto vysokohorských podmínkách je hutná mlha. Na Ještědu potkáváme kokurenci z fakulty architektury. Zdravíme je a dáváme se snima do řeči. Po hcvilce je opouštíme a vyrážíme do restaurace. Jsem uchvácen a podle jiskry v Alčiných očích předpokládám, že je uchvácena ještě víc. Pořád jenom říká. Jéééé, Jůůůůů, Podíííívej a támhléééé a tohleto jsem viděla na fotce a tohle taky ... :-) Vycházíme po notoricky známém schodišti do restaurace. Už taky říkám Jéééééé. Moc lidí tady není. Sedáme si ke stolu. Po chvilce ladně přicupitá číšník. Podá nám jídelní lístek a optá se nás, zda si dáme něco k pití. Alča si dává černý čajíček. Já se musím odišit ... Jeden mátový, prosím ... Chvilku si tak nezávazně povídáme. Přichází již zmiňovaný číšník a v křišťálově bílé skleničce nám nese čajík. Záhy si objednáváme polívku ... střih ... A opět je zde číšník, nese nám polívku. Už se na ní těším, česneková...mňam. Na nádobíčku pro polívku je rafinovaně umístěný talířek, na kterém jsou fikaně rozmístěné kousky opečeného pečiva, nakrájená šunka a nakrájený sýr ve tvaru rozdělení české státní vlajky. Jsem nadšený. Nakonec nám pokládá objednané pečivo na stůl a se slovy - Přeji Vám dobrou chuť - odchází. Ještě před jídlem Alču upozorňuju, že v jedné restauraci počítají pečivo zvlášť a je možné, že i tady budou vše počítat zvlášť ...sýr, šunku i opražený pečivo. Alča se směje. Nevim proč, myslel jsem to váženě...:-) Dáváme se do jídla, jde vidět, že nám chutná. V jeden moment, prochází okolo číšník. Zamrkal na mě asi stejně tak, jako na mě mrká Alča. Zděsil jsem se. Musel jsem se hned podělit s tím, co se mi stalo. Došli jsme k závěru, že se mu asi líbím. No, bomba, další skvělý zážitek. Po vydatné polívce si objednáváme ještě jeden čaj. Oba černé. Už si bohužel nepamatuju, na jaké téma jsme diskutovali, ale musím konstatovat, že balo asi hodně bouřlivé, páč jsme na něj vydrželi diskutovat celou jednu hodinu. Platíme, odcházíme. Navrhl jsem, že by jsme s emohli ještě kouknout do prvního patra, do té notoricky známé haly. Nade dveřmi ale stojí, že přístup do těchto protor je povolen pouze obytovaným ... Sakra. Alča se ale nedala a tak mě začala nabádat, ať se jdu zeptat recepčního, zda by nás tam teda nepustil. Se slovy -Líná huba, holé neštěstí- vyrážím za recepčním a ptám se ho. Kupodivu ochotně nás pouští nahoru. Jako budoucí architektové obdivujeme podhled u schodiště a celkově vyřešenou schodišťovou část. Nahoře jsem byl štestím bez sebe. Poprvé v životě jsem naživo viděl závědná křesla. Jéééé. Ale než jsem si stačil do něj sednout, už tam seděla Alča. No nic...sednu si potom. Během chvilky zjišťujeme, že v dané hale nejsme sami .. je tady s náma i ještě jeden budoucí student architektury s jeho tátou. Začínáme konverzovat. Kolem prošla uklizačka. Nevěnoval jsem ji pozornost a nadále jsem se usmíval na ostatní. napdla mě spasná myšlenka, dnes již druhá. Poprosím uklízečku, zda by jsme se mohli kouknout do toho pokoje. Nakonec tavelice milá uklizečka nás provedla téměř všude, kam se provést dá. Takže tímto způsobem ji moc a moc děkuju za prohlídku a její ochotu. No viděli jsme skoro všechno. Áčkovej pokoj, béčkovej a dokonce...to se držte židlí ... i apartmán. To koukáte, co? :-) Po pravdě ... nevím jak to říct, ale byl to nádherný zážitek. Vsadim se, že Alče se taky líbil. A to všechno díky mojí zásluze... Potom už jsme se vydali zpět na lanovku, která nás měla odvést dolů do civilizace. Ještě jednou a to naposled, jsme obešli Ještěd a marně doufali, že ta mlha se kvůli nám na chvilku rozpustí a my uvidíme do Polska ... na ty krásný elektrárny ... Nerozupustila.

Tak tohle jsem nedávno našel při velkém úklidu mého počítače. To by člověk nevěřil, co se tam všechno dá najít.... Být váma, tak se nebojím do toho pustit a přečíst si to:-) Tahle příhoda se mi stala v létě 2006, když jsem byl na prázdninách u babičky až na samém východním okraji naší republiky. Po dvou dnech už mě téměř

všechno přestalo bavit. Nesnažte se mi namluvit, že někdo z vás by vydržel každý den chodit v sedm hodin ráno na procházku s psíkem ( tímto způsobem ho pozdavuji ), v osm snídat vydatnou snídani sestávající se z krajíce chleba namazaným deseti tunama másla ( rád bych upozornil, že normálně si chleba máslem vůbec nemažu ), v deset hodin svačit vydatnou svačinku, která by se dala přirovnat k takovému menšímu obědu, do dvanácti konverzovat na notoricky známé téma, ve dvanáct ( někdy ve dvanáct nula pět ) začít s hlavním chodem, celé odpoledne strávit u tety a strejdy, musím konstatovat, že u nich je to opravdu moc fajn, ale teta bohužel má stejné nutkání jako moje babička, pravděpodobně si myslí, že jsem minimálně dva roky nejed a tak mi pořád podstrčuje nějaké cukrovinky a sladkosti, prokládané vrchovatou skleničkou vydatné koly, no a večer většinou končí u televize koukáním na nějakou super telenovelu, kde Emanuela poprvé políbila svého nového chlapce Chuana a je z toho celá vodvařená. To mi nikdo nenamluví, že by tento způsob života vydržel dýl jak dva dny ... opravdu ne. No a tak jsem si jeden den udělal krásný výlet na kole do dalekých hvozdů...

Ráno jsem vstal. To je docela pochopitelné. Mžourám na zvonící mobilní telefon, který mi signalizuje, že by bylo vhodné si jít připravit snídani. Kdo to sakra mohl nastavit na tak brzkou ranní hodinu. Je 05:34 SEČ. Díky mému výtečnému kulinářskému umění jsem si udělal chleba s taveným sýrem jako podklad a plátkovým sýrem jako nezbytný doplněk. Zjišťuji, že mám hromadu času. Mohl jsem si přispat. Začínám luštit sudoku. Po chvíli zjištuji, že času enormě ubylo a já jaksi nestíhám. Balím, vyrážím. Beru kolo a rychlostí hodnou Supermanovi z filmu Superman se vrací vyjíždím na autobusové nádraží ve Vsetíně. Super, akorát. Hledám peněženku. Zapoměl jsem ji. Vůbec nechce, ale vracím se pro chechtáky. Je mi jasné, že to nestihnu. Vlak jede za půl hodinky. Alespoň něco.

Nasedám do motorového vlaku s nápisem směr Velké Karlovice. Cesta dlouhá a nudná. V Karolince přisedl jeden lesák. Tvářil se přátelsky a tak si hned začal povídat s druhou skupinkou cyklistů. Varuje je před medvědy a dává jim pár rad ohledně chování se při potkání medvěda. Zajímavé. Doufám, že se to nebude hodit. Na konečné zastávce vysedám a přemýšlím kudy povede má trasa. Popravdě se mi nechce jet rovnou k rozcestí Pod tabulí. Vybírám zajímavější, leč těžší trasu na Vysokou ( místní kopec převyšující 1000 mnm ). Ještě nakupuji nějaké potraviny na posílení. Před obchodem se dávám do řeči s jedním klukem. Zjišťuji, že jeho brácha jezdí sjezd a že má velmi kladný vztah k tomuto odvětví cyklistiky. Dokonce mě oslovil bikere. Hehe. Přidalo mi to na sebevědomí. Vyrážím. Po asfaltové cestičce šlapu neustále do kopce. Rozjímám se nad krásami místního kraje. Předjížím koňský potah. Pravděpodobně jsem už hodně daleko od civilizace.Za první zatáčkou zastavuji a vyndavám tatranku. Žmoulám jí v ruce a koukám na ten neuvěřitelně strmý kopec, který je přede mnou. Nevěřím, že bych to mohl vyšlapat. …..Už půl hodiny jsem nesundal nejlehčí převod. Taktéž jsem už půl hodiny neviděl žádnou turistickou značku. Že bych jel špatnou cestou? Určitě ne. Nechci tomu věřit. Později jsem měl zjistit, že opravdu jedu blbě. ….. Konečně vrchol a zasloužený odpočiněk. Po chvíli vyrážím smířen s tím, že nejsem na Vysoké, ale na mnohem menším vrcholu. Je zde pouze jedna jediná cesta, což znamená, že musím opětovně sjet do údolí. Kleju. Po patnáctiminutovém sjezdu po staré asfaltové cestě vyrážím opět údolím do Beskydských hvozdů. Chci se dostat na Vysokou. Kopec je strmý a cesta eště dlouhá. Na jednom rozcestí potkávám houbaře. Hodinu a půl už jsem s nikým nemluvil. Dávám se s nima do řeči. Vyzvídám odkud jsou, co zde dělají, zda rostou hřiby ... S úsměvem a naladěn optimismem vyrážím znovu do kopce. Už je to prej kousek. ….. Konečně jsem dojel na Třeštík. Zde se dozvídám, že na Vysokou je to eště hodně moc daleko. Dávám na radu místních cykloturistů a vydávám se směrem na Makovský průsmyk. Cesta vede do kopce. Sakra, kleju. Nikoho nevidím a tak sesedám z kola a tlačím ho po sjezdovce. Po chvíli už nemůžu. Nasazuji můj oduševnělý výraz a dělám, že se kochám krajinou, přestože vím, že jsem na konci svých fyzických i psychických sil. Po krátkém rozjímání opět začínám tlačit můj bicykel. ….. Konečně jsem na Třeštíku, kopci, který mi dal tolik zabrat. Je zde rozhledna, těším se až vylezu nahoru navzdory mojí obavě z výšek. Smůla. Je zavřeno. Optimismus mě už dávno opustil. Jsou zde lavičky. Dostal jsem skvělý nápad a tak si sedám a rozbaluji chleba se sýrem. Jím. Z mapy vyzvídám, že během chvilky bych měl dojet do Makovského průsmyku, respektive na křižovatku U Tabulí. Nasedám na kolo a vyrážím. Konečně pořádný sjezd. Spousta kořenů, popadaných stromů a bahna. Skáču si ze strany na stranu a snažim se jet co nejvíce uvolněně. Přemýšlím nad tím, jak asi vypadám. Určitě strašně hustě. Těším se, až mě někdo uvidí. Nikde nikdo. Dojel jsem do Makovského průsmyku. Zírám, co se tady postavilo. Památník přechodu 1. československé partyzánské armády Jana Žižky ze Slovenska na Moravu a bojů partyzánů s fašisty v Javorníkách. Poněkud dlouhý název. Začíná být teplo. Měním svoje super kalhoty značky Rejoice za freeridové kraťasy Fox. Nechci se zdržovat a tak opět sedám na kolo a vyjíždím na další kopec. Tentokráte Dupačka. Převýšení 128 metrů. Dělá se mi z toho zle. Během několika málo minut sesedám a začínám tlačit. Později jsem měl zjistit, že červená turistická značka vede doprava. Už mě bolej nohy. Po každém kroku odpočívám stejně tak, jako to dělaj horolezci na Mount Everestu. Četl jsem to v knížce. Místní velehory mě zmáhaj. Představuji si jak tenhle kopec jedu opačným směrem. Směrem dolů. To jediné mě povzbuzuje k tomu, abych vytlačil kolo až na nejvyšší bod této hory. Konečně jsem tady. Ufff.

Zde zjišťuji, že jsem mimo turistickou značku. Nechce se mi s tím smířit a tak se jí pokouším najít. Je mi zima. Abych neprochladl navlíkám mikinu s kapucí. Rekognoskuji terén. Je to špatné . Vyrážím směrem, kde by se měla nacházet turistická značka. Je zde vysoká tráva. Vysoká mokrá tráva. Po několika metrech kolo otáčím a vracím se zpátky. Mám mokrý nohy. Kleju. Jedu podél československé hranice. Zdá se mi to jako velice dobrý nápad. Určitě lepší, než se trmácet tou mokrou trávou. Cesta dolů z kopce se mi strašně líbí. Příjemný sjezdík po hřebenovce. Je to jeden z nejhezčích trailů, který jsem kdy viděl. Pořád si hraju s kolem a vybírám přírodní klopenky v borůvčí. Jedu minimálně padesát kilometrů za hodinu. Nikdo na mě nemá. Připadám si nejhustějš jak nejvíc můžu. Jsem šťastnej jako blecha. Ne blecha je málo. Jako pablecha. Cesta z kopce končí a logicky navazuje opět cesta do kopce. Sesedám z kola a tlačím ho. Přemýšlím, co mě čeká za dalším kopcem. ….. Další kopec nese název Oselná. Je vysoký 924 m.n.m. Koukám do mapy a sleduji, kudy se vydám dál. Jsou zde tři cesty. Automaticky jsem vyřadil tu doleva. Za prvý vede z kopce dolu a za druhý vede na Slovensko. Následně vyřazuji tu cestu, po který jsem přijel. Zbývá jediná - rovně. Nasedám na velocipéd a vyrážím vstříc dalšímu dobrodružství. Fičím si to s větrem o závod. Jedu z kopce. Opět se strašně vyžívám ve sjezdu. Najednou přede mnou díra. Velká asi jako moje kolo, hluboká tak dvacet čísel. Nevím co udělat, na brždění už je příliš pozdě. Zvedl jsem přední kolo do manuálu. Nevím jakým způsobem, ale podařilo se mi tu díru zadním kolem zkopírovat. Hurrrááá. Zabil jsem jí , jak jsem nejvíc mohl. Škoda, že tam nikdo nebyl, to by koukal jako vyvoraná myš. No nic. Pokračuji v jízdě. Rekognoskuji zvrásnění krajiny přede mnou. Připomínám, že všechno se děje v pekelné rychlosti. Můj zrak mi ostří na přírodní odraz s dopadem. Rozjíždím to, co nejvíc to jde. Odrážím se. Letím tak dobých pět metrů. Podvozek mého stroje mi dosedá přesně na vytipované místo. Rozhlížím se okolo sebe, jestli tady opravdu někdo nestojí. Nikdo nikde. Všemu je jednou konec a tak opět vyjíždím do protisvahu a téměř v nulové rychlosti ladně seskakuji z kola a dávám se do tlačení mého stroje. Předemnou je bezejmenný kopec s výškou úctyhodných 941 metrů. Na vrcholu nasedám na bicykel a vrhám se do dalšího downhillu. Tentokrát už jedu po červené turistické značce. Opětovně šlapu do pedálů, jak nejvíc to jde. Error Přede mnou je skupinka cyklistů, parvděpodobně těch, co jsem potkal ve vlaku. Jo, jsou to oni. Přibržďuji si a zdravím je jasným a zřetelným: Dobrý den! Po předjetí opětovně pouštím brzdy a naplno se věnuji jízdě. Cesta se ztrácí a místo ní se objevuje obrovská vyjetá kolej po lakatošovi. Brzdit už nemá smysl. Přeskakuji ji a drandim dál až na odpočinkové místo Sedlo Lemešná. ….. Jsem tu. Je zde skupinka vandráků. Mají velké batohy a pěkně to tu voní. Pravděpodobně si vaří oběd. Jo, je to tak. Nasazuji svůj výraz a emerický úsměv. Tvářim se tak, jako by mě nic nebolelo, neměl jsem hlad, žízeň. Chyba lávky. Sesedám z kola a optarně ho pokládám do čersvě posekané trávy. Sundavám mikinu značky Salebra a z batůžku vyndavám mojí poslední Tatranku. Žužlám jí v puse a snažím se z ní vyzískat co nejvíce energie. Otevírám mapu a přemýšlím, kudy pojedu dál. Protože jsem velmi komunikativní tvor, tak se dávám s tůristy do řeči. Povídáme si tak všeobecně. Po chvíli příjíždí již zmiňovaná skupinka cykloturistů, a tak se dávám do řeči s nim. Konzultujeme o čem se dá. Piju. Kluci okukujou moje kolo. Dělá mi to dobře. Jsem strašně nadšený, že se jim líbí. Mě taky. Nasazuji helmu a dávám se do jízdy. Kopec. Ladně propružiji a pomalu seskakuji z kola. Tlačim. Kopec je to dlouhej a s příliš velkým sklonem na to, aby se šel. Natož aby se jel na kole. ….. Už jdu skoro půl hodiny a ten kopec nejeví známky žádné změny. Už nemůžu. Ale protože jsem statný jinoch, jdu dál. …. Konečně vrchol. Doprava vede nějaká šipka. 10 m a nějaký znak? To je daleko. Opětovně koukám na tu modro-bílou cedulku. Pramen. Koukám doleva a snažím se ho tam někde spatřit. Opravdu! Je tam! Kolo zahazuji do bahna a beru si z batůžku umělohmotnou PET lahev. Napouštím si vodu do ní a zároveň se i oplachuji. Zaplať pánbůh za tu životodárnou tekutinu. ….. Už jsem na vrcholu. Zdolal jsem 1 031 metrů. Dávám drink pauzu. Potřebuju ji. Zjišťuji, že se zde nachází poměrně dost ostružin. Sbíram je. Jím je. Napadá mě, že bych mohl zavolat babičce. Telefonuji. Babička je šťastná, že se ozývám. Je vidět, že si chce povídat. Telefonování je ale drahé, a tak následně ukončuji hovor. Balím a dávám se na cestu. Jedu úzkou pěšinkou po louce. Je zde krásný výhled. Šlapu jak nejvíc mi to jde do pedálů. Užívám si cestu. Vdáli vidím dva lidi, jak na mě koukají. Snažím se, abych vypadal co nejlépe. Usmívám se.

Mizím jim z dohledu v lese. Nevšiml jsem si brázdy plné vody. Na poslední chvíli se jí snažím vyhnout. Nejde to. Zadní kolo mi tam uvízlo a já jedu smykem. Veškerá voda stříká na pravou stranu. Vypadá to jako tsunami. Jo, učitě je to tsunami.Už , jak se může dostat voda do mé boty. Kleju. Čvachtá mi tam. Studí to. Svižně dojíždím k rozcestí Bukovy ( 981,6 mnm ). Jsou zde dva turisti a kukaj jako na vyvalenej puk. Pravděpodobně nikdy neviděli tak drsnýho bikera. Slušně zdravím a dávám se s nima do řeči. Následně začínám stoupat na hlavní cíl mé cesty. Mé expedice na Velký Javorník.

Moji milí čtenáři.... ( abych se přiznal, tak mometálně vím pouze jenom o jednom jediném - a tím je Alenka z pražské čtvrti Barandov - mimochodem tímto způsobem ji pozdravuji :-) ), jsem pro vás připravil malou galerii fotek, které jsem předevčírem nafotil s kamarádem. Přeju vám příjemné prohlížení a předem se omlouvám za kvalitu fotek, kterou jsem byl nucen moc a moc snížit :-)

Tak jsem tady pro vás připravil nějaké ty moje práce z mého mládí.... Uvidíte tu skoro všechno, co mě v té době zajímalo ... pejska a kočičku, pohádku O červené karkulce, auta s velkými koly, různé druhy zvířátek, samozřejmě nějakou tu architekturu a v neposlední řadě i rodinné akce, mezi které se počítají i Vánoce...:-)